Září 2011

Zdál se mi sen

21. září 2011 v 12:22 | Hanča |  Zamyšlení
Byla to tehdy divná a složitá doba. Životy všech lidí byly převráceny doslova naruby a děly se věci, na nimiž zůstával rozum stát.
Rodinné vztahy byly zpřetrhány, lidé často nevěděli o nikom ze svých blízkých a naopak náhody sváděly dohromady ženy a muže, kteří spolu neměli nic společného.
A právě v takové době se také odehrál tento příběh.

V malém domečku na předměstí žila opuštěná žena. Doba byla neutěšená a tak byl její život skromný a tichý.
Jednoho letního večera se ozvalo nervózní a naléhavé bušení na dveře a kdosi zkoušel vzít za kliku.
V Marii by se krve nedořezal. Kdo by to mohl být? Kdo se snaží dostat právě k ní?
Pomalu došla ke dveřím a přiložila na teplé dřevo ucho. Venku slyšela dva šeptající hlasy. Oba dva byly mužské.
Chvíli přemýšlela, ale když se bušení ozvalo znovu, napadlo ji, že nemá co ztratit a tak sáhla po klíči. Ještě na setinu vteřiny zaváhala, ale potom klíčem otočila.
V tutéž chvíli cvakla klika a dovnitř vpadli dva vojáci.

Na okamžik na sebe zůstali zírat, ale urostlejší z mužů se rychle stal pánem situace a začal dávat pokyny.
Zvláštní na tom bylo, že se nebála. Necítila vůbec nic. Byla jako poušť, jako vyprahlé stéblo trávy, se kterým si pohrává vítr a které se v jeho dechu ohne na tu stranu, na kterou zrovna zafouká.
Vůbec jí nepřipadalo divné, že cizí člověk poroučí v jejím domě.

Koukala na oba muže a rozkazy, které jí dával jeden z nich, vůbec nevnímala. Měla pocit, že se jí všechno pouze zdá a proto si se zaujetím oba dva návštěvníky v klidu prohlížela.
Jeden z mužů byl vysoké postavy se širokými rameny. Na sobě měl špinavou vojenskou uniformu, košile už dlouho volala po vyprání a kožený pásek u kalhot byl místy hodně odřený. V ruce držel pistoli a nervózně s ní mával. Jeho výraz v obličeji byl tvrdý a nesmlouvavý. Rysy jeho tváře byly stejně tvrdé jako zvuk jeho hlasu, ale přesto se ho nebála.
Vlasy měl rovné, krátce střižené, v barvě zlátnoucího obilí, oči sice s tvrdým výrazem, ale barvu měly jako nebe, když se vyjasní a možná, kdyby se umyl, mohl být i neobyčejně hezký. Nyní mu ale tvář pokrývalo několikadenní strniště vousů.
Druhý z nich byl úplně jiný. Už na první pohled působil velmi milým a jakoby omluvným dojmem.
Byl útlejší postavy a bylo patrné, že o svůj zevnějšek více dbá. Oči měl hebounce hnědé barvy, připomínající svou jemností samet a tmavé vlasy se mu vlnily kolem tváře.
Jeho výraz Marii někoho velmi připomínal, ale v této chvíli nebyl čas přemýšlet o tom koho.

Pochopila, že muži před něčím nebo někým utíkají a nyní našli úkryt právě u ní.
Netušila, na jak dlouho, neměla ponětí o tom, co se bude dít dál. Kdyby bývala dveře neotevřela, bylo nad slunce jasné, že by se dostali dovnitř násilím.
Alespoń ten statnější ji o tom nenechal na pochybách.

Udělala všechno, co jí přikázal, dala jim jíst i pít a doufala, že jim to bude stačit. Věřila, že ocení její vstřícnost a nechají ji v klidu dál žít.
V tom se nemýlila. Její život nemělo, alespoň pro velitele, žádný význam ohrožovat.
A tak se nechal obsloužit a přitom po ní lačně koukal. Díval se tak, jak kouká většina mužů, kterým už velmi dlouhou dobu schází ženská společnost.
Druhý jen tiše koukal a asi tušil, co se bude dít dál.

Směrem k Marii letěl jasný a zřetelný rozkaz. Chvíli tiše a nechápavě hleděla a srovnávala si myšlenky v hlavě. Její oči sklouzly na toho, ve kterém doufala, že najde ochranu, ale on uhnul pohledem.
Pochopila, že jí nezbývá než splnit příkaz, který dostala a tak se jen otočila zády a vyhrnula sukni.
Zmocnil se jí tvrdě a během chvíle bylo po všem. Ještě se tomu hlasitě zasmál a šel si do vedlejší místnosti zapálit cigaretu.

Marie přistoupila k druhému vojákovi a tichým hlasem se zeptala, zda chce udělat totéž. Soucitně na ni pohlédl, smutnýma očima ji pohladil a hlasem plným pochopení řekl, že takhle ne.
Věnovala mu děkovný pohled a vrátila se ke své práci.

Když nad ránem slunce pomalu vystupovalo nad obzor, zaslechla dvoje vzdalující se kroky.
Na předešlý večer už asi nikdy tak docela nezapomene.
I ve zlé době nemusí být nutně všichni zlí.



Poslední odstavec jsem si vymyslela, abych příběh nějak uzavřela, ve skutečnosti jsem se probudila dřív než sen nějak smysluplně skončil.
Nevím, co znamenal, ale pamatuji si z něho každý detail. Zvláštní, to se mi často nestává.
Někdo mi říkal, že by to mohla být nějaká zasunutá vzpomínka z minulého života, pokud něco takového existuje.
Kdo ví?

Zrcadlo duše

4. září 2011 v 12:32 | Hanča |  Domácí album
V každé domácnosti se najde nějaká ta živá kytička. Já je mám taky ráda. Moje maminka mívala takový velikánský stojan a na něm byla spousta nádherných skvostů.
Když jsem si zařizovala vlastní domácnost, tak kytičky samozřejmě byly to první, čeho jsem měla dostatek. Vzorně jsem o ně pečovala a ony rostly a odměňovaly mě za mou péči bujným porostem nebo krásnými květy.
Dumám ovšem o jednom, a sice, že kytky vnímají duševní rozpoložení toho, kdo se o ně stará a jsou takovým naším zrcadlem duše.
Když byla moje duše radostná a spokojená, byly takové i ty moje kytičky.
Přišly ale časy, že se štěstí začalo toulat někde v dáli, a jak jsem chřadla já, chřadly i ony.
Odcházela ode mě jedna po druhé, až nakonec v mém domově začalo být nějak pusto a prázdno.
Byla to doba, kdy jsem stejnou pustotu a prázdnotu cítila i ve svém nitru.
Život je ale jedna obrovká houpačka, a tak jsem tam dole naštěstí nezůstala dlouho.
Moje nitro bylo jednoho dne opět prozářeno štěstím a v novém domově zase začaly kytičky růst a kvést.
Ty, které vám tu dnes ukážu, jsem dostala kvetoucí a plodící, takže nevím, jak se jim u mě bude dále dařit. Doufám, že mě neopustí, protože moje duše se raduje a jásá, tak pokud platí moje teorie o spojení, tak jim bude u mě určitě dobře.