Poučit se z chyb

10. června 2010 v 11:04 | Hanča |  Zamyšlení
Když jsem četla u Vika tu eskapádu se stěhováním, tak se mi vybavily naše babičky a dědečci, respektive maminky a tatínci.
Vzpomínám, že když jsem ještě byla dítkem a rodičové byli zapojeni v pracovním procesu, neměli tolik času na vymýšlení různých věcí, které je "potřeba udělat" a to nejlépe včera.
Ale jak postupně dětí v hnízdě ubývalo a zůstali doma sami, vyplnit volný čas něčím jiným než zvelebováním příbytku se pokládalo za ztrátu času. Samozřejmě, že se dodnes snaží do toho kolotoče zapojit i nás, dávno dospělé a svým životem žijící děti.
Přiznávám, že generálem byla u nás doma odjakživa maminka a tatínek byl prostým vykonavatelem její vůle :-)
Vždycky naplánovala, co a jak a tatínek to potom musel udělat.
Byl sice šikovný domácí kutil, ale měl dost silné dioptrie a tak mu často něco z detailů uniklo, pro což maminka jako bystrozraká měla pramalé pochopení.
Takže chudinka tatínek byl neustále "pucován" za to, za co vlastně ani nemohl.
Ale jelikož spolu žili od brzkého mládí a maminku měl rád, tak než by se hádal, šel raděj na dvůr, dal si jednu čoudovou a po chvíli se vrátil práci předělat tak, aby vyhovovala maminčiným představám.
I když už tatínek není mezi námi, dodnes obdivuji tu jeho svatou trpělivost, když se do něj maminka dala.
Někdy mám pocit, že jí nic nebylo vhod. Jenže to už je holt povaha, muset mít všechno akorátní.
Já sama nějakou tu dioptrii taky mám a proto naprosto přesně vím, co vidím a co už ne. A tak podobně to měl i tatínek. Veliké štěstí bylo, že se skoro nikdy nenechal vytočit. Být malinko vztahovačnější, tak ti dva by spolu nemohli vydržet ani rok.
Z jejich příkladu jsem si do života odnesla to, že když po někom něco chci a on je ochotný to pro mě udělat, tak mu za to poděkuji a přestože vidím, že to není stoprocentně tak, jak jsem to chtěla, mám v sobě hluboce zakořeněno "hlavně nebýt jako maminka", protože ne každý by mohl být kliďas jako můj tatínek.
Pro život je velmi důležité vyrůstat v rodině, kde jsou oba rodiče, protože člověk jednak okouká to dobré a hlavně vidí, co se mu nelíbí a ve svém vlastním životě se může z toho poučit.
Tatínek mi velice chybí. Tím víc, i když někdy vymýšlí zbytečnosti, si cením toho, že maminku ještě mám.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 10. června 2010 v 12:04 | Reagovat

Od malička jsem panelákové dítě, takže na nějaké velké kutilství u nás nebyl nikdy prostor. Pamatuji si ale, že mamka měla pořád chuť přestavovat nábytek, nejhorší bylo, když se její představa přestavěné místnosti neshodovala se skutečností a vše se šoupalo zpátky. To pak taťkovi docházela trpělivost a odmítal další činnost. ???  :D Taky už tatínka nemám, jenom maminku a přes své stáří je stále činorodá a energická. Díky za to! :-D

2 helena-b helena-b | Web | 10. června 2010 v 12:42 | Reagovat

Pěkný článeček. Já už nemám žádného z rodičů, ale musím říct, že nikdo z nich nebyl generálem. Vždycky se nějak dohodli a já si opravdu nevzpomínám, že by se nějak hádali. Byly jsme 3 děti a s penězi to nebylo nijak slavné. Mezi rodiči byla pokora a vzájemná úcta, proto spolu vydrželi téměř 50 let, do tatínkovy smrti. Moc mi oba chybí. :-)

3 Romi Romi | Web | 10. června 2010 v 16:08 | Reagovat

Já jsem v životě ztratila moc lidiček co jsem milovala..Rodiče mám oba a jsem za to ráda. Doufám, že tu budou co nejdéle!

4 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 10. června 2010 v 18:03 | Reagovat

To bylo moc hezké zamyšlení. Je fakt, že když spolu dva lidé tak dlouho vydrží, znamená to hodně tolerance, lásky a pochopení. A taky kompromisů. Já už tátu taky bohužel nemám,rozumněla jsem si s ním víc než s mámou. Moc mi chybí.

5 euridika euridika | Web | 10. června 2010 v 21:01 | Reagovat

Hani moc pekne jsi to napsala a opravdu k zamyšleni. Ja už nemam rodiče, bohužel. Viš co se mi moc libi, ktere prislovi? Hlupak uči na svojim chybama a chytrak na cizim. Je to pravda ale v živote to preci neni tak, protože se toho malokdo drži.
Kisssssssss...

6 Janah Janah | Web | 10. června 2010 v 22:44 | Reagovat

Takového mužského dnes už je těžké nalézt...

7 Natty Natty | Web | 11. června 2010 v 7:23 | Reagovat

Hančí, tvůj článek je krásné zamyšlení a my potomci svých rodičů jsme v podstatě jejich obraz. A jak správně píšeš, vidíme, slyšíme, neseme si a můžeme dotvářet. Ani já už nemám ani maminku a tatínka, ale s láskou na ně vzpomínám a děkuji, že mi dali život, který si mohu vytvářet dle vlastních představ a jsem spokojená - pěkný víkend ;-)

8 MirekČ MirekČ | Web | 11. června 2010 v 7:41 | Reagovat

[6]: Janah, já jsem takový... :-D  :-D  :-D

9 tiana tiana | Web | 11. června 2010 v 12:13 | Reagovat

Veľmi pekná úvaha :-)pri jej čítaní som si uvedomila, že maminka  vždy všetko zvládla sama a otec vlastne ani nemal výhrady... :-) Už vtedy som sa rozhodla, že budem celkom iná...no a dopadla som tak, že jablko nepadlo ďaleko od stromu a tiež som musela väčšinu vecí zvládnuť sama :-)...než som sa poučila na vlastných chybách :-) Prajem pekný deň

10 Jana Jana | Web | 14. června 2010 v 19:27 | Reagovat

Haní, moc hezky jsi to napsala:-) Taky bych chtěla takovýho chlápka, jako byl tvůj tatínek :-) Ale vůbec nejhezčí na tom je, jak máš ráda oba rodiče :-)

11 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 14. června 2010 v 21:11 | Reagovat

Po dlouhé době na návštěvě a takové krásné povídání Hani.Je moc hezké jak manželé se spolu tak pěkně doplňují jako tvůj tatínek s maminkou.Člověk se naučí být i tolerantnější.No a ta koupě houpačky a s ní pěkné zakončení víkendu s kolínkem na talířku,tak to nemá chybu. :-)

12 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 14. června 2010 v 21:31 | Reagovat

Zlatý člověk. Tací se už nerodí.

13 ALÍK ALÍK | Web | 16. června 2010 v 8:54 | Reagovat

To znám,domamám jednoho věčně nespokojeného manžela,a tak takového tatínka obdivuju,ale nejsem tak trpělivá,já snesu hodně,kolikkrát se dusímz toho,jak polykám nadávky,ale občas se děsně urazím...a nebavím...
mám svou trucpartu,méďa,slon a hafík
a oni mě vyslechnou...a nekecaj mi do toho :-D

14 Vendy Vendy | Web | 18. června 2010 v 16:08 | Reagovat

To jsi měla dobrého tátu a ten byl zároveň i dobrý manžel, jiný by se možná začal hádat nebo něčím praštil do stolu... nátury jsou různé. Asi je někdy akurátnost dobrá, aspoň se docílí kvality, ale nic se nemá přehánět - a být s někým komu se nezavděčíš, to taky není žádný med.
Tvoje mamka měla štěstí, že našla takového človíčka... :-)

15 Lucka Lucka | Web | 18. července 2010 v 22:01 | Reagovat

Krásně napsané. Pokud maminka organizuje a tatínek je šikovný a navíc kliďas, nastává ideální situace. Já tohle neumím. V praxi to pak dopadá tak, že věc vymyslím, naplánuju a pak i udělám. :-?

16 alenka15987788 alenka15987788 | 29. července 2010 v 9:00 | Reagovat

nádherný... :)) ty máš úplně překrásnej blogisek

17 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 24. srpna 2010 v 9:49 | Reagovat

Super článek, Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama