Červen 2010

Michal David - To stárnutí zrádné

28. června 2010 v 10:30 | Hanča |  Diskoška
Musím se vám přiznat, že na konci mého pubertálního věku mě zasáhl fenomén Michal David.
Stál jednoznačně na prvním místě před vším ostatním. Byla jsem členkou jeho fanklubu, jezdila na setkání a nevynechala žádný koncert.
Byla jsem terčem posměváčků, protože mým idolem byl podle nich "šašek, trpaslík, komediant, buzerant" atd.
Vedla jsem si sešit, do kterého jsem si psala texty jeho písniček, lepila fotky a výstřižky z novin a časopisů.
Dodnes ty sešity mám a je to hezká vzpomínka na mládí
Pokaždé, když vyšla nějaká nová písnička, po prvním poslechu jsem poznala neomylně, která se stane hitem, protože mi okamžitě naskakovala husina. A musím říct, že jsem se ani jednou nespletla.
Až jsem dospěla, vdala se a měla děti, nebylo už tolik času, ale celá léta jsem život a práci Michala Davida sledovala.
Nikdy se mi jeho písničky neoposlouchaly a nikdy jsem mu nepřestala fandit. I když mu mnozí vyčítají komerci, já si nemyslím, že to je to, co tohoto umělce pohání. Já z něho vždycky cítila a dodnes cítím ohromnou muzikálnost a především radost z toho, co dělá. Jeho to zkrátka baví a proto to bavilo i těch 17000 lidí v O2 Aréně, kde před nedávnem slavil svoje padesátiny.
Jsem také ráda, že nepatří k těm, kteří se musí zviditelňovat skandály s milenkami, drogami a nezřízeným životem.
Je to člověk, za kterého mluví jeho poctivá práce a obrovský talent a toho si vážím.
Kéž mu stále přichází nové nápady a studna jeho tvorby nevysychá!


autogram

Blatná a rybářské slavnosti

23. června 2010 v 8:33 | Hanča |  Kafry, hemzy a kecy
U nás doma si rádi pochutnáváme na rybím mase a jednoznačně vede český kapřík.
Nedávno jsem na netu našla Rybářské slavnosti v Blatné, a tak jsme se tam v sobotu dopoledne vypravili, s vidinou stánků překypujících rybími specialitkami.
Cesta trvala asi dvě hodinky. Auto jsme zaparkovali nedaleko zámku a vypravili se, celí natěšení, do centra dění.
Jenže ono se tam nedělo skoro nic. Sice měli před pódiem spoustu lavic, což bylo příjemné, ale stánků bylo jen několik a námi nejočekávanější stánky byly pouze dva.
V jednom měli ryby  uzené a v tom druhém měli ryby pečené a grilované, ale naporcované. A my se tak těšili na celého grilovaného pstroužka. No nic, tak jsme si aspoň vystáli frontu na trdelník.
Před námi byli asi tři nebo čtyři zákazníci, takže to by nemělo trvat dlouho. No, i tady jsme se přepočítali.
Stánek obsluhovali dva asi dvacetiletí mladíci a jejich tempo bylo velmi ospalé a líné. Bylo vidět, že tu práci prostě "milují".
Už samotný proces přípravy trdelníku se nám nějak nezdál a když jsme frontu vystáli a jeden z trdelníků byl náš, po prvním soustu bylo jasné, že jsme s podivným pracovním postupem měli pravdu. Místo, aby byl trdelník nadýchaný a rozplýval se v puse, tak bylo těsto tenoučké a téměř na vylámání zubů.
Náladu nám ten den spravilo pouze početné stádo daňků, které mají v zámecké zahradě. Daňci jsou ochočení a když si přinesete pytlík se starým pečivem, tak vám strčí hlavu až do něj.
Blatná je také kouzelný, vodou obklopený zámek. A pro milovníky filmových pohádek dodávám kuriozitku, že se na ramenech vodního příkopu natáčely některé scény Šíleně smutné princezny.
Takže ačkoliv ten den nesplnil všechna naše očekávání, přece jen zážitky jsme měli krásné a počasí nám také přálo, co si tedy přát víc?
A abych nezapomněla, jednoho kapříka z kádě jsme si koupili a druhý den byly doma takové "malé vánoce".

Blatná


daněk


vodní příkop

Zlatohlávek

15. června 2010 v 10:12 | Hanča |  Zvířátka
Ze školních lavic si člověk spoustu věcí pamatuje, ale je taky plno věcí, které se v mozku odsunou na nějaké úložiště a tam jsou jakoby v archívu. Představuji si to asi tak, že když člověk potřebuje, tak zaloví, něco vytáhne a je to jako v životě, někdy najdete to, co hledáte hned napoprvé a jindy musíte hledání nechat a jít dělat úplně něco jiného a zčistajasna "hop" a najdete to.
Třeba si vzpomínám, že jsme na gymnázium měli v každém ročníku jeden z těchto předmětů-botaniku, mineralogii, zoologii a biologii člověka. Ani učitelka tehdy neznala všechno a spoustu věcí nám přednášela z učebnice. Já se ani nedivím, protože pamatovat si všechno, musela by mít hlavu jako balón.
Není možné být současně odborníkem na všechno.
To nás právě na tom gymnáziu učili, mít všeobecný přehled a pak vědět, kde vyhledat to podrobnější.
Tak já třeba poznám pavouka od brouka a pár těch nejznámějších a na zbytek jsou encyklopedie nebo vševědoucí internet.
Předevčírem před oknem něco chvíli kroužilo a pak to přistálo na okenní síti zvenčí. A když jsme viděli toho nádherného brouka, museli jsme si ho vyfotit.
Nejde sice o žádnou vzácnost, podle mě je to zlatohlávek, ale to nevadí, stejně je krásný, co říkáte?
Snad jsem ze svého mozkového archívu vylovila tu správnou informaci :-))

zlatohlávek
zlatohlávek
zlatohlávek

Poučit se z chyb

10. června 2010 v 11:04 | Hanča |  Zamyšlení
Když jsem četla u Vika tu eskapádu se stěhováním, tak se mi vybavily naše babičky a dědečci, respektive maminky a tatínci.
Vzpomínám, že když jsem ještě byla dítkem a rodičové byli zapojeni v pracovním procesu, neměli tolik času na vymýšlení různých věcí, které je "potřeba udělat" a to nejlépe včera.
Ale jak postupně dětí v hnízdě ubývalo a zůstali doma sami, vyplnit volný čas něčím jiným než zvelebováním příbytku se pokládalo za ztrátu času. Samozřejmě, že se dodnes snaží do toho kolotoče zapojit i nás, dávno dospělé a svým životem žijící děti.
Přiznávám, že generálem byla u nás doma odjakživa maminka a tatínek byl prostým vykonavatelem její vůle :-)
Vždycky naplánovala, co a jak a tatínek to potom musel udělat.
Byl sice šikovný domácí kutil, ale měl dost silné dioptrie a tak mu často něco z detailů uniklo, pro což maminka jako bystrozraká měla pramalé pochopení.
Takže chudinka tatínek byl neustále "pucován" za to, za co vlastně ani nemohl.
Ale jelikož spolu žili od brzkého mládí a maminku měl rád, tak než by se hádal, šel raděj na dvůr, dal si jednu čoudovou a po chvíli se vrátil práci předělat tak, aby vyhovovala maminčiným představám.
I když už tatínek není mezi námi, dodnes obdivuji tu jeho svatou trpělivost, když se do něj maminka dala.
Někdy mám pocit, že jí nic nebylo vhod. Jenže to už je holt povaha, muset mít všechno akorátní.
Já sama nějakou tu dioptrii taky mám a proto naprosto přesně vím, co vidím a co už ne. A tak podobně to měl i tatínek. Veliké štěstí bylo, že se skoro nikdy nenechal vytočit. Být malinko vztahovačnější, tak ti dva by spolu nemohli vydržet ani rok.
Z jejich příkladu jsem si do života odnesla to, že když po někom něco chci a on je ochotný to pro mě udělat, tak mu za to poděkuji a přestože vidím, že to není stoprocentně tak, jak jsem to chtěla, mám v sobě hluboce zakořeněno "hlavně nebýt jako maminka", protože ne každý by mohl být kliďas jako můj tatínek.
Pro život je velmi důležité vyrůstat v rodině, kde jsou oba rodiče, protože člověk jednak okouká to dobré a hlavně vidí, co se mu nelíbí a ve svém vlastním životě se může z toho poučit.
Tatínek mi velice chybí. Tím víc, i když někdy vymýšlí zbytečnosti, si cením toho, že maminku ještě mám.


Vepřové koleno pečené s láskou

7. června 2010 v 9:43 | Hanča |  Kafry, hemzy a kecy
Nevím jak vy, ale já měla docela hezký víkend. Jednak jsme s dcerkou společně udělaly velký úklid a taky bylo moc hezké počasí a po těch deštích a chladnu to opravdu rozehřálo tělíčko i dušičku.
V sobotu jsem stihla vyprat tři dávky prádla a všechny mi nádherně uschly a voněly tím čerstvým vzduchem, nádhera.
A jak jsem tak byla na té zahradě a bylo teploučko, tak bych si bývala ráda sedla do zahradní houpačky a na chvíli jen tak relaxovala. Bývala bych to hned udělala, jen ta houpačka mi tam jaksi chyběla.
Když jsem se se svým nápadem později svěřila doma, byla jsem vyslyšena a prý : " hoď něco na sebe a jedeme".
Do nejbližšího Baumaxu to máme cca 30 km, takže chvilka cesty. Když už jsme tam byli, chtěla jsem si koupit nějaké kytičky do závěsného květináče na dvůr, ale to jsem už asi chtěla moc. Výběr byl žalostný, zřejmě všechno vykoupily rychlejší hospodyňky :-)
No, nevadí, ale houpačka jela s námi a pro tu jsme tam hlavně jeli. Ještě jsme si koupili grilovací klobásky a drandilo se domů.
Zatímco můj brouček smontovával jednotlivé díly, já připravila na grilu ty klobásky. No a tak jsme závěr dne měli opravdu velmi příjemný.
Na neděli jsme se domluvili, že já budu mít pohodičku a nebudu muset vařit, což dokážu velmi ocenit, protože když několik let vaříte denně, tak to nejlepší, co člověk potom může jíst je to, co nemusí vařit sám.
A tak jsme v neděli měli manu nebeskou - andílek můj milovaný nejprve ovařil vepřové kolínko, takže byla výborná polívčička a následně je upekl. No to vám byla pohádka, až se nám dělaly boule za ušima. Čerstvý chleba, křeník a pivo k tomu - tomu těžko někdo odolá.
Já nevím, čím to je, ale miluju toho mého anděla čím dál víc

kolínko