Škola - moje krevní skupina

24. března 2010 v 11:17 | Hanča |  Zamyšlení
Možná jste postřehli týdnová témátka, která se nám prostřednictvím blog.cz nabízí.
Nedávno tu byla ekologie, o té jsem nepsala, protože psát o něčem, o čem toho zase až tolik nevím mi přijde nesmyslné.
Minulý týden tu bylo téma Karel Gott. Tak tady by se možná něco napsat dalo, ale jelikož se za těch 50 let o něm napsalo dost a dost, tak nevím, co bych psala.

Nové téma je škola.
A o té vím tolik, že bych možná někdy byla raděj, kdyby toho bylo i méně.
Jak jsem se ke školství dostala?
Inu, už jako malé holky jsme si s mojí nejlepší kamarádkou nejraději hrály hru "na školu".
Proto bylo zcela přirozené, že jsem později svoje kroky směřovala právě do této sféry. Nejinak moje kamarádka :-)
Za léta mého pedagogického působení jsem vystřídala různé stupně a obory a musím říct, že každý dětský věk má něco do sebe.

Je zajímavé, jak příroda umí vyvážit naprosto všechno.
Je-li ve třídě nějaký ultra lotr, tak si zpočátku říkáte, že až ze školy odejde, bude klid.
Omyl.
Nastoupí ročník nový a ejhle, je tu i nástupce našeho ultra lotra a často je to supra ultra lotr.

Ovšem, na druhé straně je zase fakt, že když vás takové dítě za něco pochválí, tak to myslí naprosto vážně a upřímně.
I mezi dětmi se totiž projevují takzvaní "pochlebovači" a těm tu pochvalu zase až tak doslova věřit člověk nemůže.

Já vlastně celý svůj dosavadní život strávila ve školách. Nejprve jako školačka, později studentka a nakonec jako pedagog.
Práce s dětmi je krásná, ale taky náročná a vyčerpávající.
Děti pro mě byly vždy parťáci, jedině tak jsem měla pocit, že společně můžeme něco dokázat.
A musím říct, že za ta léta práce s nimi se mi tento model mockrát osvědčil.
Každý rok jsem se jako všichni, kdo ve školství pracují, těšila na dovolenou.
Veřejnost nám vyčítá, že ji máme dva měsíce, ale po těch deseti měsících jste ne fyzicky, ale psychicky naprosto na dně svých sil. A máte-li ve své práci nadále úspěšně pokračovat, musíte nabrat novou energii a ta psychická se nabírá skutečně pomaleji než fyzická.
Ale jak se prázdniny překulily do druhé poloviny, každoročně mi začínalo být po dětech smutno a už jsem se těšila, jako malé dítě, až bude zase 1.září.


Zažila jsem i několik změn ve vedení školy a ne každé nové koště dobře metlo.
Ono, ne vždy je dobré chtít mít přehled o všem a o všech.
Měla jsem šéfku, která svým podřízeným naprosto důvěřovala a dokázala naši práci ocenit a nemám na mysli jen finanční stránku věci.
Když to řeknu lidově - to by se potom člověk přetrhl, aby dělal i na víc než na 100%.
A taky jsem měla jinou, která se oháněla tím, že jako ředitelka právního subjektu může různými úkoly pověřovat své zaměstnance, aby toho na ni samotnou nebylo tolik.
Jenže potíž byla v tom, že trpěla pocitem, že to nikdo nedokáže stejně, neřku-li lépe, než ona. Takže si tím v podstatě jen přidělávala práci, protože po nás všechno kontrolovala a pak ze školy odcházela většinou večer.
Nikdy nedokázala nikoho pochválit, že něco udělal dobře, spíše se některé kolegyně třásly strachy přijít ráno do práce.
Její zálibou byly takzvané lístečky.
To jste ráno přišli ke svému stolu a na něm ležel lísteček, co všechno jste ještě neudělali a co jste udělali špatně.

Vím, že kantoři nemají mezi lidmi příliš sympatizujích ze stran veřejnosti, je otázka, kdo za to může.
Každopádně, kdo nějakým způsobem ve školství působil, většinou si jejich práce váží.
Kritizovat totiž dovede každý, ale postavit se před skupinu dětí a celých deset měsíců, rok co rok být v jejich středu za všech možných okolností, to dokáže jen člověk, který pro děti žije.
Podotýkám, že jako všude i zde se najdou výjimky.

Škola byla vždycky součást mé osoby a musím se přiznat, že ačkoliv již několik let ve školství nepůsobím, tak každý, kdo se mě zeptal, čím jsem nebo čím jsem byla si vždycky odpověděl sám a nestalo se, že by hádal dvakrát.
Já si totiž myslím, že s tímto posláním se člověk rodí a je to prostě jeden z druhů krevní skupiny.

Od tématu "škola" jsem se sice vzdálila, ale i tak děkuji všem, kteří dočetli až sem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | 24. března 2010 v 15:43 | Reagovat

Lotroffství je dědičné.

2 Jarka Jarka | Web | 24. března 2010 v 16:21 | Reagovat

Hani dočetla jsem až do konce, ale děkovat nemusíš, bylo to čtení zajímavé. Děkuji já, za to, žes nám ukázala školu i z té druhé strany, znám ji jen jako student a rodič. Je jasné, že kdo vydrží ve školství, musí mít tu práci a děti moc rád, protože o penězích to asi nebude. ;-)  :-D

3 vik vik | Web | 24. března 2010 v 16:21 | Reagovat

Je pravda, že školství dneska není právě prestižní zaměstnání a v očích veřejnosti jsou učitelé často pomlouvanou skupinou lidí. Je to vlastně smutné. Tím spíš, že učit v dnešní době je nesrovnatelně náročnější, než dřív. Nehledě na fakt, že dnes už práce učitele nespočívá jen v učení, ale taktéž v papírování, účasti v projektech, školení atd. Každý do školy chodil, ví, kolik práce s ním učitel měl a co mu škola dala. Pracuju ve škole v kanceláři a ač se s dětma nevídám tak často a ani je neznám všechny, taky už mi jaksi patří do života.

4 Horse and Dog Horse and Dog | Web | 24. března 2010 v 19:55 | Reagovat

Ahoj....máš rád(a) koně a pejsky??Tak to se zaregistruj na můj blog!Bude tě to tam bavit!
PS:Omlouvám se za reklamu!!!

5 Blanka Blanka | Web | 24. března 2010 v 20:57 | Reagovat

Ahoj Hani.Zajímavé počteníčko.Jde vidět,že víš o čem píšeš :-)

6 Berry Berry | Web | 24. března 2010 v 21:03 | Reagovat

Jééje..:-) Pěkný článek, myslím, že od tématu škola ses nevzdálila ;-). To je pěkné, že jsi tím tak žila. Ale myslím, že je ještě pár profesí, kde by potřebovali nějakou dobu na psychické nabrání sil a nemají. Třeba zdravotníci, hasiči, možná patologové... Těžko říct, jestli je čas otrká, ale to je jiné téma.
Článek je povedený a hlavně je z tvé "dušičky". :-)

7 mstajer mstajer | 24. března 2010 v 21:32 | Reagovat

Máš pravdu, být učitelem je poslání a jsem ráda, že je stále spousta učitelů, kteří učí rádi a s láskou!
Já chtěla být taky učitelka, ale jen jako malá holka, právě kvůli těm dvěma měsícům prázdnin!
A mám kamarádky, momentálně na mateřské a to jsou také skvělé učitelky, které učí s láskou!
Hezký den! :-D

8 Natty Natty | Web | 25. března 2010 v 5:10 | Reagovat

Ahojky Hančí, téma škola by bylo asi téma věčné, neboť nás všehny vedla do života - já mám na školu krásné vzpomínky, na spoustu učitelů a učitelek, které jsem měla moc ráda a s některými si dodnes dopisuji. K lumpům, ano v každé třídě se dá najít pěkný lupínek, ale pokud má učitelka "dar boži" a najde si jeho dušičku, dá se vyjít i sním, někdy je potřeba najít, co se za "zlobením" skrývá ... profese učitele je náročná, ale krásná a myslím, že tvá slova vystihla tvojí lásku k tomuto povolání : "Jak se překulily prázdniny do druhé poloviny, začalo mi být po dětech smutno..." - myslím, že bueš patřit do skupiny učitelek, na které se vzpomíná s láskou ;-)... sluníčkový den.

9 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 25. března 2010 v 22:50 | Reagovat

Hani i já jsem pracovala ve školství a to v MŠ.Je pravda,že k dětem si musí najít člověk tu pravou cestičku.Mnohdy zlobivcům stačilo o trošku více pozornosti,kterou většinou v rodině postrádali.Mám moc hezké vzpomínku na dá se říci všechny pedagogy co mě školním životem provázeli. :-)

10 Jana Jana | Web | 26. března 2010 v 9:35 | Reagovat

Pěkný článek a zároveň zajímavý pohled z druhé strany.

11 Vendy Vendy | Web | 27. března 2010 v 18:30 | Reagovat

Nevěděla jsem, že učíš - které ročníky? Asi ty menší děti, jak jsem pochopila... fakt je, že obdivuju tvoje nervy a vůbec nervy všech učitelů, profesorů, kantorů (samozřejmě i učitelek, profesorek, kantorek), protože postavit se před bandu syčáků (on může být jeden, ale dokáže strhnout půlku třídy), to je odvaha. A jak to sleduju poslední dobou, začíná být i šikana školák versus učitel, kde šikanovaný je právě učitel.
Ale věřím, že tohl jsou fakt výjimky a že tvoje děcka školní jsou celkem v pohodě...
A fakt je, že takový darebák (myslím opravdu darebák, a ne vychytralý hajzlík) dokáže někdy mile překvapit... fakt je že v děckách je už odmala jakoby zakódované, jací budou v dospělosti. Vlezprdelky budou vlezprdelky, suveréni budou sebejistí, šprti zůstanou šprty a ti, kterým nejde učení, ale jsou manuálně zruční, třeba budou dělat krásné věci...a bojácní se budou bát až do smrti, nebo s tím budou aspoň bojovat.
Chjo... zase komentář dlouhý jako babský řeči...
Hezký víkend! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama