Červenec 2009 « Archiv | Moje kafry, hemzy a kecy

Červenec 2009

Kavalír King Charles španěl

28. července 2009 v 14:20 | Hanča | Zvířátka

Plemeno původně pochází z Velké Británie a bylo velmi oblíbené mezi šlechtici. Bylo znakem vysokého postavení anebo bohatství. Chov těchto pejsků se rozmohl za panování Karla I. a jméno dostali po jeho synovi Karlovi II., který je bezmezně miloval. Také jako jediné plemeno měli povolen vstup do anglického parlamentu a tato výsada jim zůstala dodnes.

Postupným šlechtěním vznikla dvě samostatná plemena King Charles španěl (krátká nosní partie) a Kavalír King Charles španěl (nosní partie delší).

Do poloviny 19. století byli využíváni také jako psi lovečtí-slídiči a chováni ve smečkách, což dodnes ovlivňuje jejich povahu. Snesou se lehce s ostatními psy a nevyprovokovávají neshody.

K nám byl první Kavalír přivezen teprve v roce 1975, proto není plemenem masivně rozšířeným a známým.

Tito španělé mají poddajnou a tvárnou přátelskou povahu, jsou přítulní, milí a oddaní.

Chovají se v těchto barevných variantách:

Black and tan - havraní čerň se žlutohnědými znaky nad očima, na tvářích, z vnitřní strany ucha, na čtyřech končetinách a na spodní straně ocasu. Žlutohnědá by měla být jasná. Bílé znaky jsou nežádoucí.

Ruby - jednobarevný, sytě červený. Bílé znaky jsou nežádoucí.

Blenheim - sytě kaštanové skvrny jsou dobře rozloženy na perlově bílém podkladě. Na hlavě mají být znaky rovnoměrně rozdělené tak, aby nechávaly prostor mezi ušima pro velmi ceněnou kosočtverečnou známku či skrvnu (charakteristickou pro plemeno).

Tricolor - černá a bílá je v ploše dobře rozložená, se žlutohnědými odznaky nad očima, na tvářích, vnitřní straně uší, vnitřní straně končetin a spodní straně ocasu.

Hmotnost 5,5 až 8,2 kg.

Srst je dlouhá, hedvábná, nezkadeřená. Povoleno jemné zvlnění.

Počet komentářů: 13

Baruška

22. července 2009 v 12:17 | Hanča | Zvířátka

Náš buldoček má již nového pána a je u něj moc spokojený. S nikým se o něj nemusí dělit a chodí s ním prý i do práce. Navíc se stal charitativním dárkem pro pána postiženého záplavami a ten z něj měl obrovskou radost.

Na jednu stranu je moje dušička spokojená, ale na druhou stranu, kdo měl někdy pejska mi to nejspíš potvrdí, že bez něho je doma jako po vymření.

Já jsem zvyklá na psy odmalička. Občas se vyskytla období bez nich, ale ta netrvala dlouho.

Takže teď kudy chodím tudy toho našeho lotra vidím. První dny jsem měla tendenci ho zavolat a pak jsem si uvědomila, že už se ho nedovolám.

Když jsme ho předávali, oplakala to celá ženská část rodiny. Plakala babička na Moravě i sestra na dovolené v Řecku. Děda raděj nevylezl z auta, protože říkal, že by to nezvládl.

Jsem tedy ráda, že se má Benji dobře.

A tak, po promyšlení a poradě s odborníky, jsem nyní zvolila fenku a rasu, která by měla být naprosto mírumilovná.

Jde o kavalíra King Charles španěla.

Ve psím kalendáři jsem jí vybrala jméno a včera jsme si byli Barušku zamluvit.

Ještě je maličká, tak si na ni musíme pár týdnů počkat, ale fotečky jsme si udělali, takže se na ni můžete mrknout.

Nejhorší doba je ale přede mnou. Čekají mě každodenní debaty s dcerkou, protože ta bude z nás nejvíc netrpělivá, kdy už budeme mít Barušku doma .

Počet komentářů: 19

Provokace :-))

18. července 2009 v 9:09 | youtube.com | Diskoška

Počet komentářů: 8

Na houby jedině do komory

14. července 2009 v 8:14 | Hanča | Kafry, hemzy a kecy

Tak jsme se vypravili do lesa na hříbky a našli jsme celkem houby. A to, co jsme našli bylo povětšinou červivé. To doma v komoře mě čekala kapánek jiná úrodička.

Už několik let doma pěstuju žampióny. A letos jsem se dočetla, jak strašně moc je zdravá hlíva ústřičná.

Tak jsem ji objednala a dnes předkládám výsledek.

Urodila se první vlna a bude gulášek mňamky mňam

Nečekala jsem, že to bude až tak jednoduché....mnohem jednodušší než vypěstovat žampióny, takže, kdo nechcete v lese chytit klíště nebo čekat útok divokého prasete a mít zaručený výsledek, doporučuji hlívu.

Počet komentářů: 14

Velký svět není pro malé křečky

10. července 2009 v 8:19 | Hanča | Zvířátka

Moje dcerka si před časem přála křečka. A jelikož babičky bývají povolnější, tak i ta naše okamžitě jednala.

Doma byla prázdná klec po korele, a tak nic nebránilo tomu, aby se v ní usídlil Ferda - křeček džungarský. Nějakou chvíli mu klec stačila, ale jak vyrostl, začal nebezpečně tloustnout. Chyběl mu totiž pohyb. A tak nastoupila druhá babička, která kdysi také měla křečka, ale nyní v jeho kleci sídlil jednonohý papoušek, kterého adoptovala po smrti jeho paničky. Slovo dalo slovo, klece se vyměnily a tak náš Ferda získal klec s kolotočem, tobogánem a žebříčkem.

Křečci jsou tvorečkové učenliví a brzo se naučí na zavolání vylézt z budky. A i náš Ferda vystrkoval čumáček, když jsem na něho mluvila a volala ho jménem. Později se mi tahle věc moc hodila. Jelikož křečci jsou milovníci šplhání všeho druhu, ani ten náš nebyl výjimka. Lezl po kleci kudy se dalo i nedalo a tak se to jednoho dne stalo. Dcerka ráno vstala a kouká, dvířka od klece otevřená a Ferdík nikde. Prohledaly jsme celý dům, ale křečka nenašly. Upřímně řečeno, začaly se mi v mysli vybavovat všechny historky o rozkousaném nábytku a kabelech, ale nic moudrého mě nenapadalo. Jedině to, že máme buldočka, který hravě každou myšku chytne. Jenže tohle by asi bylo nejkrajnější řešení.

Začala jsem tedy pátrat na internetu a jednu radu skutečně našla. Večer než půjdeme spát se má do každé místnosti dát na hromádku pár spočítaných zrníček něčeho, co má křeček rád a potom zavřít dveře. Až na křečka přijde hlad, tak nějaké zrníčko sebere a my aspoň poznáme, ve které místnosti máme vyhlásit pátrání. Udělala jsem vše dle návodu, lehla do postele a nezbylo mi než čekat, jak akce dopadne. Všude bylo ticho a já najednou uslyšela jemné škrábání. Chvíli jsem čekala, jestli se mi to jen nezdálo, ale zvuky se opakovaly. Rozsvítila jsem lampičku a koukám, křeček sedí mezi zdí a knihovnou, očička jako korálky upřená na mne. Co teď udělat, aby mi neutekl za knihovnu? Pomalu a lehce jsem šla k němu a hlasem, na který je zvyklý jsem na něj mluvila. "Ferdíku, Ferdí, no kdes byl ty kluku? Pojď honem ke mně." Nastavila jsem na zem dlaň a křeček mi do ní vběhl. Asi byl rád, že je zase v bezpečí a u někoho, koho zná.

Ten velký svět, kde není nic k jídlu a pití a není kam si zalézt do hoblin, se mu zřejmě pranic nezamlouval. Rychle jsem ho tedy vrátila kam patří, dvířka dobře zavřela a pro jistotu zajistila tak, aby se s ním, když bude zase provádět ty svoje lezecké triky, dvířka zase neotevřela.

Počet komentářů: 8

Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným

9. července 2009 v 12:11 | Hanča | Kafry, hemzy a kecy

Řečeno slovo klasika :-)

Přihnala se k nám průtrž mračen a během chvilky byl dvůr pod vodou.

Zem už to nebere, prší denně.Jak jste mi chválili opečovávanou zahrádku, tak bych vám ji nepřála vidět teď.

Plevel roste před očima a sotva tam vlezu, už zase prší a musím odtud upalovat pod střechu.

Včera jsem si připadala jako ten pejsek a kočička, když sušili prádlo. Pověsila jsem je na sušák a ten několikrát nesla ven, to když vylezlo sluníčko a taky několikrát dovnitř, to zase když začalo lít.

Co říct k tomu videu? Snad jen, štěstí, že to nebylo horší a brzy bude líp.

Počet komentářů: 9

Dovolte to

8. července 2009 v 13:58 | Hanča | Zamyšlení

Přemýšleli jste někdy o lítosti?

Čeho člověku bývá nejvíc líto, když ho někdo opustí, ať už z nějaké neshody nebo odejde navždy?

Ať je to lidská bytost nebo domácí mazlíček........zkuste přemýšlet, proč vlastně pláčeme, smutníme, teskníme.

Já na to také nepřišla sama, ale musela jsem být takzvaně "nakopnutá".

Je to jedna vlastnost, která dle filosofů je motorem lidského i zvířecího života. Jde o určitý egoismus.

Ve chvíli, kdy se utápíme v žalu, litujeme v podstatě sami sebe.

A když si tohle uvědomíte, máte návod, jak se z lítosti dostat.

Zkrátka, nechte ostatní žít po svém nebo odpočívat v pokoji, dovolte jim to.

Dovolujte jim, co se do nich vejde.

Nenechte se citově deptat svým vlastním egem.

Uvidíte, jak se vám uleví.

Teda....já to dneska vzala pěkně z hloubky.....

Počet komentářů: 11

Byla jsem na koncertě

7. července 2009 v 11:51 | Hanča | Kafry, hemzy a kecy

Byli jsme na koncertě Jakuba Smolíka. Několik jeho písniček zná z rádia snad každý. Není to žádná megastar a nejspíš ani nikdy nebude. Přesto měl plný sál a to podruhé v jednom městě během půl roku.

Někdo prostě k popularitě nepotřebuje zprofanovanou televizi a bulvární plátky.

Na koncert jsme šli s tím, že od něho celkem nic nečekáme. A znáte to, když člověk od něčeho nic nečeká, bývá mile překvapen.

Byly to téměř tři hodiny skvělé zábavy. Jakub je velmi dobrý bavič. A pokud máte rádi takový ten obyčejný český humor, kdy nemusíte na nic myslet, nehrajete si na intelektuály a jen se smějete od ucha k uchu, mohu vřele doporučit.

Smích prý prodlužuje život a je to nejlepší lék, tak proč ho neužívat plnými doušky?