Anděl Páně 2 - o filmu

24. ledna 2017 v 20:55 | Hanka |  Filmové vzpomínky
Dlouho jsem nebyla v kině. Nevím proč, ale prostě mě to nějak míjelo. Hlavně jsem hodně vybíravá.
Kdy ovšem uplatňuji výjimku z pravidla je tvorba pana režiséra Jiřího Stracha.
A opět jsem nešlápla vedle.
Pohádka Anděl Páně 2 mě naprosto uchvátila i přesto, že jsem si ze začátku říkala něco v tom smyslu, že úvod je zbytečně zdlouhavý. Ale to trvalo jen chvíli, poté mě děj pohltil a já se smála, přemýšlela a dojímala se.
Špičkování dvou hlavních postav funguje výborně a na tom tvůrci stavěli, což byla jednoznačně správná volba.
Upřímně, už 11 let starý posměšek Chi, chi, chi je u nás doma jako doma.
Malinko mi tam vadila jedna scéna, jak říká můj muž KL(klasická líbačka), pořád si lámu hlavu, zda tam vážně musela být, ale možná pochopím, až uvidím vícekrát. Film je tak nabitý, že není možné jej vstřebat najednou.
Však už se chytáme na Anděla podruhé.
A co hlavně mě na pohádce dostalo byl její konec. Ta dojemná scéna, kdy Petronel zjistil, že zpět v nebi je sám bez svého kámoše. Ať byl Uriáš jaký byl, teprve teď Petronel pochopil, ........ale co vám budu říkat, zajděte si do kina, přísahám, stojí to za to.

 

Sliby - chyby

14. ledna 2017 v 21:03 | Hanka |  Kafry, hemzy a kecy
Jak se říká - sliby, chyby Usmívající se
Naslibovala jsem tu, jak se polepším a skutek utek.
Jenže, když jsem tady psala ty sliby, tak jsem ještě netušila, že se pustíme do stavby RD.
Sice jsme si částečně nechali postavit, ale tu úředničinu kolem a pomocné práce jsme si museli obstarat sami.
A tak už teď bydlíme v novém domečku a radujeme se z něho.
Práce je tu kolem něho ještě na několik dalších let, vlastně napořád. No, kdo žije v RD, tak ví Mrkající
Ale není to jediná radost, kterou máme.
Za pár měsíců se chystá na svět můj první vnouček - klouček.
Zlatíčko malé podle všeho dostane jméno Tomášek.
Člověk by se měl pořád z něčeho radovat. Sice hlavně z maličkostí, ale když se pak objeví něco většího, tak to samozřejmě tu radost znásobí a já jsem teď tedy ve fázi znásobené Mlčící
Všem, kdo sem občas zabloudí, přeji příjemné dny a třeba brzy zase.......ale slibovat už nebudu.


Jsem podruhé šťastnou babičkou

26. února 2015 v 9:00 | Hanka |  Domácí album
Josef Václav Sládek

Růžičky

Dvě růžičky červené
kvetou podle sebe,
nad nimi dva motýlky,
modré jako nebe.

Kam se jeden obrátí,
tam se druhý točí, -
nejsou to dva motýlky,
jsou dvě modré oči.

Nejsou to dvě růžičky
porozkvetlé v jaře,
to našeho děťátka
růžové jsou tváře.



Dovolte, abych celému světu oznámila, že jsem se stala babičkou jedné malé a překrásné princezničky Terezky.

 


Svátek zamilovaných - Valentýn

14. února 2015 v 14:33 | Hanka |  Domácí album
Dnes je Svátek zamilovaných - Valentýn - a to mi nahrává k vyprávění příběhu jedné dávné lásky a jedné lásky celoživotní.
Začnu ovšem trošku z jiného soudku.

V posledním roce jsme součástí vyhrocené politiky Západu i Východu. Každý soudný člověk má určitě větší či menší obavy, jak tohle všechno dopadne?!
Já sama dost často čtu různé články o tomto dění, snažím se ale hledat i jiné cesty k informacím než naše oficiální zdroje. Těm totiž nevěřím ani za mák. Mám pocit, že jsou nám podsouvány informace, které určité kruhy chtějí, abychom je přijali jako pravdivé a jediné správné a to se mi vůbec nelíbí.
Přece už kdysi Jan Ámos Komenský řekl: "Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!"
Vím, že se mnou nemusí většina lidí souhlasit, ale poroučet si nenechám a jak všichni víme, každý z nás má právo na svůj názor, ať je jaký chce.
Navíc, krev není voda, a proto moje názory mají svoje opodstatnění také v mých genech.
Odkopu se tedy možná víc než jiní, ale budu potom snad lépe pochopena.

Příběh začíná v roce 1944.

V době okupace, za druhé světové války, byli mezi lidmi, kteří byli totálně nasazeni na nucené práce v Německu i můj dědeček František a moje babička Nina.Tehdy to byli dva mladí lidé, kteří se do sebe i přes krutost doby a národnostní a jazykové bariéry, zakoukali.
Dědeček byl Moravák jako poleno a babička zase Ruska, pocházející z menšího ruského městečka, ležícího asi 200km jihovýchodně od Moskvy.
Oběma bylo kolem 20 let, když jejich láska vybujela naplno a její následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Pouhých devět měsíců a na svět přišel v Berlíně přesně v den posledních Hitlerových narozenin, a vlastně v poslední dny před pádem Berlína, můj tatínek.
Jak už jsem psala, blížil se konec války a tak se brzo i z nucených prací začali lidé vracet zpáky do svých vlastí. Cesta mých prarodičů vedla na Moravu, do Brna.
Rodina mého dědečka byla nábožensky založená, katolíci, kdežto babička byla vyznání pravoslavného.
Dva nepřekonatelné problémy - nemanželské dítě a rozdílná vyznání se staly počátkem smutných událostí, které bohužel brzo následovaly.
Nině a malému Františkovi byla vyhrazena malá nevytápěná cimřička, strava bídná, lásky, pochopení a soucitu pramálo. Pouhých osm měsíců po porodu moje babička Nina umírá na tuberkulózu.
Dědeček František se na matrice nechává zapsat do rodného listu malého Františka jako jeho otec - v pozdějším věku fyzická podoba vylučuje, že by tomu kdy mohlo být jinak a tímto se stává jeho právoplatným otcem, leč brzy nachází novou lásku.

Žádný happyend se ovšem nekonal.

Ne každá žena je schopná milovat cizí dítě, byť by bylo jejího vlastního partnera. Ani dědečkova nová žena to nedokázala a odmítla se o nevlastního syna postarat.
Malý František byl tedy svěřen do pěstounské péče blízkých příbuzných, ve věku učňovském odešel přebývat na internát a záhy po vyučení se oženil s mojí maminkou.
Vztahy s ruskou rodinou babičky Niny byly navázány až o pár let později, ale o tom zase příště.

Babičku Ninu znám tedy pouze z několika jejích fotografií, které se nám zachovaly a jednu z nich vkládám na její památku také sem (babička je na ní ta světlovlasá vyšší).


Srdečný pozdrav všem

31. ledna 2015 v 21:15 | Hanka |  Kafry, hemzy a kecy
Srdečně zdravím všechny, i když jsem dost měsíců na blog nenapsala ani čárku. Ne, že by nebylo co, ale spíš nebylo nějak toho času nazbyt.
Není ho ani teď, ale pro ty z vás, kteří jste se o mě zajímali a ptali se, tak odpovídám.
Udála se spousta změn, počínaje prodejem domu na vesnici, stěhováním do města, bystří pochopí, že hlavně a především za prací Mrkající , proběhla i veselka Rozpačitý a byla opravdu veselá Smějící se.
Na svět se už pomalu, ale jistě také chystá moje moje druhá vnučka a před pár dny jsem se stala pratetou Překvapený

Jsem za tento blog ráda, protože je v něm zaznamenáno hodně myšlenek, které se mi v dané době honily hlavou a spousta momentů, na které jsem už dávno zapomněla.

A taky je tu dost z vás, na něž ráda vzpomínám a občas i na jejich blogy nakouknu, ačkoliv příspěvky nevkládám.Rozpačitý
Ale myslím, že by se to mohlo změnit Úžasný

Pokusím se na tom zapracovat a vkládám foto ze svatební cesty.


Kam dál